Krystal: Křišťál - nejčistší forma křemene, křišťálově čistá barva

Křišťál je bezbarvá odrůda křemene. Většinou se vyskytuje ve formě krystalů. Křišťál je hojně využívaným kamenem ve šperkařství (většinou s vrostlicemi), v laserové technice a radiotechnice, pro výrobu optických přístrojů a ve sklářském průmyslu. Oblíbený je jako sbírkový kámen.

Mnoho drahých kamenů si díky svým vlastnostem vysloužilo trvalé místo v našich slovnících. Říkáme, že má někdo smaragdové oči, že je něco diamantově tvrdé nebo tyrkysově modré. A křišťálové je pak všechno, co si s jasností a čistotou nezadá s ničím menším, než samotným křišťálem. Pojďme se na tento polodrahokam podívat zblízka. Slovo křišťál zní vznešeně a evokuje nám výše zmíněné kvality.

Proto řadu lidí vyvede z míry zjištění, že nejde o nic jiného než bezbarvou odrůdu oxidu křemičitého (křemene). Na rozdíl od křemene však křišťál krystalizuje v šesterečné soustavě do tvarů šestibokých, sloupcovitých krystalů a ty vytvářejí pozoruhodný efekt. Krystaly tohoto minerálu připomínají ztuhlý led: jsou bezbarvé a skelně se lesknou. Už samotný název pochází z řeckého výrazu pro led (krustallos).

Dříve se věřilo, že led zmrzl natolik, že již nemůže roztát. A to nás přivádí k tomu, že křišťál je lidem důvěrně znám již od starověkých dob, kdy začal být oceňován nejen pro své estetické, ale i praktické hodnoty. Již v neolitu například křišťál představoval účinnou zbraň jakožto ostrý hrot šípů a kopí. Praktická stránka využití křišťálu se v průběhu dějin neztratila, naopak ještě posílila – dnes najde své uplatnění třeba v optice, sklářském průmyslu nebo dokonce radiotechnice.

Třebaže naleziště křišťálu nejsou podobně vzácná jako například naleziště diamantů, křišťál stále představuje určitý symbol luxusu a trvalé hodnoty, která náleží všem drahokamům. Co se však výskytu týče, patří křišťály dokonce mezi nejhojněji se vyskytující minerály vůbec, tvoří celých 12% zemské kůry a po živci jde o nejrozšířenější nerost na Zemi. Většina hornin umožňuje vznik křišťálu (připomeňme si, že horniny jsou směsi minerálů, respektive nerostů) a za příznivých podmínek se tak děje velice často. Velká naleziště křišťálů se nacházejí třeba v nedalekých Alpách.

Již v neolitu lidé používali ostré úlomky křišťálu jako hroty šípů a kopí. Antičtí badatelé považovali křišťál za zkamenělý led, mezi ně patřil také Plinius starší, který popsal křišťál ve své encyklopedii o přírodě. Z této domněnky bylo odvozeno slovo křišťál z řeckého výrazu Krustallos – led. Podle antických legend bohové pili víno pouze z křišťálových pohárů. Proto byly v antickém Římě považovány křišťálové džbány a číše za luxusní předměty. Také technika řezání a broušení křišťálu byla velmi drahá, protože různé vnitřní poruchy v krystalické mřížce (pérka, praskliny, bublinky) způsobují vnitřní pnutí a křišťálová nádoba během práce často praskla. Proto se křišťálovými nádobami reprezentovaly nejbohatší vrstvy společnosti a dvůr panovníka. Traduje se, že římský císař Nero začal ztrácet moc poté, co v záchvatu hněvu rozbil svou sbírku křišťálových číší. Dalším důvodem obliby křišťálových konvic, džbánů a pohárů byla dobrá tepelná izolace, voda vydržela dlouho chladná. Křišťálové nádoby začali již kolem roku 1000 řezat arabští glyptici v Egyptě a v Sýrii. Ve Francii a v Benátkách řezáči křišťálových nádob pracovali od 14. století, jeden džbán ve stříbrné montáži užíval také císař Karel IV. a daroval jej jako relikviář do Svatovítského pokladu. Z křišťálu se dělala ostensoria (relikviáře) do kostelů. Pro císaře Rudolfa II. pracovali milánští řezáči křišťálových nádob z rodin Miseroniů, Saracchiů, a glyptik Kašpar Lehmann, který vytvářel reliéfy na křišťálových tabulkách.

Čirý a průhledný křišťál byl od dávných dob považován za symbol rovnováhy a čistoty a používán na talismany, vsazoval se do šperků. Křišťálové předměty se také v Rusku cenily velmi vysoko. Ve zbrojnici Moskevského kremlu je uložen křišťálový samovar vybroušený z jediného kusu křišťálu, který patřil Petru I. Křišťálové koule byly v různých zemích nezbytnou součástí říšských insignií. Takové koule byly součástí žezla skotských králů nebo byly používány samostatně jako jablko (například říšské jablko ruských carů).