Haiku je nejznámější forma japonské poezie, která vznikla z původní formy hokku v období Edo. Jde o literární žánr silně ovlivněný zenovým buddhismem, jehož cílem je zachytit pomíjivost okamžiku a probudit v čtenáři tichý, vnitřní prožitek. Haiku bývá minimalistické, často má 17 slabik rozdělených do tří veršů (5–7–5).
Jeden z nejznámějších básníků haiku, Matsuo Bašó (1644–1694), vytvořil nejslavnější haiku všech dob:
Do staré tůně
skočila žába —
žbluňk!
Tato krátká báseň není pouhou zmínkou o žábě – odráží věčnost v přítomném okamžiku, vztah mezi tichem a zvukem, pohybem a klidem, a vyzývá nás ke ztišení mysli.
Haiku není jen poezie – je to meditace ve slovech. Vědomá práce s jazykem, ticho a smyslový vjem se stávají prostředkem probuzení přítomnosti. Haiku harmonizuje pátou (krční) čakru a stimuluje třetí oko – zklidňuje vnitřní dialog a otevírá prostor pro intuici a vnímání bytí.